Jaký je skutečný přínos studia na
vysoké škole?

23. července 2017

Proč mám ztrácet další 3 až 5 let na vysoké škole, co mi to přinese? Toto je legitimní otázka každého uchazeče o studium. Albert Einstein přínos označil větou „Jediná věc, která zasahuje do mého učení, je vzdělávání“. Tato věta je běžnému smrtelníkovi obdobně srozumitelná jako jeho krátká rovnice relativity E = mc². Je „schopnost učení“ proměnná, která ovlivní úspěšnost absolventa více než vyhýbání se rizikům dovednostmi získanými počtem odpracovaných let? U studentů je odpověď na tuto otázku jiná než u absolventů. Einstein měl jako student střety s autoritami a celý školní režim nesnášel kvůli výukovým metodám. Později jako absolvent, učitel a vědec považoval za důležité se k tomuto problému vrátit, když uvedl, že duch potřebný k učení a přemýšlení o vytvářeném byl ztracen při memorování.

Co se očekává od absolventa vysoké školy, který nebude na svých výtvorech zaměstnávat osoby? Ať s nebo bez ukončeného vysokoškolského vzdělání lze disciplínou získanou memorováním nebo drilem dosáhnout pracovní etiky a víry v to, že práce je dobrá proto, že je. Všechna náboženství proto oslavují práci a tvorbu ponechávají bohu.

Interaktivní výuka

Den otevřených dveří

Odborníci z praxe

Moderní trendy

Fajn. Tak nebudu tvořit, ale do workoholismu se také nepohrnu, řekne si uchazeč. Jaké další kompetence mi vysoká škola dá? Vždyť kompetence je součinem pravomocí a odpovědnosti. A jako student pravomoci nemám, a proto odpovědnost také ne. Počkám, až mi někdo svěří nějakou tu pravomoc, a pak se budu chovat odpovědně. U rodičů to fungovalo téměř vždy. Při každém trucu se napřed rozčilili, ale pak se zamysleli a stimulovali mě. I teď mě konec konců stimulují výzvou, abych na tu vysokou šel. Už vidíte ten důvod, proč jít studovat na vysokou školu? Nechat se přesvědčovat je možná výhodná strategie na vydírání rodičů, ale s přechodem k úspěšné kariéře musí být vyměněna za strategii nejlepší dodané nabídky v soutěži. Je jedno, zda se jedná o soutěž projektů (tvorba) nebo v podávání výkonu v procesech (pracovní etika).

Vraťme se zpět k potřebě pravomocí pro kompetentnost. Co když fakt tu židli nedostanu? V televizi říkali, že zanikne 53 % pracovních příležitostí a počet studentů a absolventů škol se stále zvyšuje. Z těchto faktů vyplývá, že minimálně 53 % absolventů žádné pravomoci nedostane, protože nedostane ani zaměstnání. To je naprosto správná dedukce, až na to, že opomíjí roli tvorby – viz první odstavec s Einsteinem. Existují důkazy potvrzující příjem z projektů u 53 % nezaměstnaných absolventů? Existují, avšak zdánlivě krátkodobě, a to když je co tvořit. Je a bude stále co tvořit? Je potřeba tvořivosti udržitelná, řečeno moderní terminologií? Odpověď zní, že čím více lidí tvoří, tím více ostatních je musí dohánět, aby je předstihli a nahradili. Udržitelnost tvorby je tedy zaručena, ale s jednou podmínkou. Stačí se podívat do vědeckých časopisů a položit si otázku, zda kdy budu schopen něco podobně inovativního napsat.

Pravomoci jsou k dispozici v podobě online přístupu zdarma k většině článků z vědeckých časopisů, který například Vysoká škola ekonomie a managementu poskytuje ve spolupráci s Akademií věd ČR, i když studujete doma a jste na internetu. Ale co když mi přečtené články nebudou dávat smysl? Nebudou. Autoři článků si prošli vzděláváním na univerzitách a pak si individuálně ve vybrané oblasti načetli konstrukty, naučili se je měřit, porovnávat a odvozovat nové alternativy. Bez pracovní etiky tedy tvoření je možné, avšak s rizikem Járy Cimrmana, že přijde právě, když z patentového úřadu odchází Edison, Bell nebo jiný autor patentu. A kde je role učitele?

Osobně mám zkušenosti z více vysokých škol v ČR i v zahraničí. Celý život jsem učil na jedné univerzitě v ČR projektově orientované předměty, kde jsem potřebou tvořit pomáhal studentům vytvářet si pravomoci v podobě odkazů na znalosti a dovednosti, které konkurenti ještě nemají, protože si nenačetli nebo se na ně nezeptali tam, kde jsou vidět výsledky. Opakovaným problémem bylo, že zeptat se na něco, co nevím je téměř nemožné. Technika však existuje a je zcela opačná výše zmíněnému vztahu mezi rodiči a dětmi. Začíná nácvikem vstřícnosti v otázce k osobě, která již v praxi výjimečných výsledků dosahuje. Od roku 2005 pravidelně totéž učím a zkouším asi pro 20 studentů na Université de Lorraine ve Francii. Jen co tyto studenty vyzkouším, odchází na šestiměsíční praxi, kde vstřícným přístupem ke stínovaným manažerům mají objevit, co je vlastně jádrem jejich úspěchu. Na VŠEM jsem objevil další formu nácviku tvořivosti v podobě nácviku na závěrečné práce dvěma seminárními pracemi za celé bakalářské, případně jednou seminární prací za magisterské studium, a to při snížení nároků na memorování v předmětech. Absolventi si této zvláštnosti v podobě nácviku seminární prací na práci závěrečnou váží, někteří studenti to však vzdávají s argumentem, že jinde je život snadnější. Proto úvahu o kompetencích absolventa nelze uzavřít jinak než upozorněním, že hlava uchazeče o studium nebo studenta nemusí být zasažena absolventským přístupem. Cílem této úvahy proto bylo připomenout potřeby absolventů snad srozumitelným slovníkem uchazečům a studentům.

Doc. Ing. Zdeněk Linhart, CSc.